Stín smrti

Minuta stíhá minutu, čas plyne a nic o nedokáže zastavit. Do stínů mysli se derou vzpomínky na krásné, překrásné časy, jež bohužel minuly. Slova se sama skládají do podivuhodných vět ve snaze si co nejvíce připomenout to, co již dávno není. V takových okamžicích se derou třpytivé slzy do očí, aby demonstrovaly, jak moc byly ty ztracené chvíle důležité. Přesto ani moře těchto slaných kapek nic z toho nedokáže zvrátit. Svoji moc totiž nemají komu ukázat. Musela by existovat alespoň jedna vlídná náruč, ve které by mohly tiše stékat po tváři a zkrápět měkoučkou vlnu nabízené empatie.

A tak temnota má volnou cestu. Dál zahaluje vědomí do neproniknutelného pláště starostí a strachu. Dál je nepřejícným vládcem, jež světlo mění na cáry mlhy, která dusí. Dál nás nechává tápat v nevědomosti. Vše jí leží u nohou, vše svírá ve svých spárech. Sama se nikdy nevzdá, bude brát životní sílu, i poslední jiskřivé plamínky naděje utopí ve svém chladném pesimismu. Na našich nohou spočinou kovová pouta žárlivosti při každém pohledu na svobodné. Avšak i na ně jednou přijde...

A právě onen pohled krmí naši chamtivost a touhu přenechat ocelové břemeno někomu jinému, nějakému cizinci, pocestnému. Jen abychom opět pocítili lehký vánek v křídlech volnosti. Abychom uletěli povinnostem a spalujícímu žáru temného pána.

Jsme staří a stárneme dál. A jednou ulehneme do tmavé kobky a nikdy již nespatříme východ slunce. Jeho paprsky již znovu nepohladí naši tvář, jeho síla nám už nebude vlévat energii do žil. Nebude nic, ani světlo, ani tma. Nic. Zbudou jen bolestivé vzpomínky našich blízkých, kteří za pár chvil odejdou za námi. Smrt číhá na každého. A ti nejstarší se jí bojí nejvíce...

Celý článek si můžete stáhnout: