I já, chladnokrevný prozaik, se jednou za čas upnu k volným myšlenkám, které si nechávám proplouvat přehlcenou myslí, a pak vznikají nesmyslné rýmy, kterými se odpoutávám od každodenního života. Vím, že se v mých básních snadno ztrácí a těžce se v nich hledá myšlenka, ale věřte, že tam doopravdy je. Nejsou to verše skutečných básníků, jsou jen malé holky, která si potichu v koutku sní svůj sen, svůj život a svá přání. A chce se s Vámi o své sny podělit.
Šelma
Zábrany mizí, mé tělo přede
jak divoká šelma, vyčkávám
na jeho hřbetě.
Rudé kotouče, krev v žilách vře
jak v nespoutaném ohni, vyhrávám
v té tajuplné hře.
Svaly v křeč zatnuté, ruměnce ve tvářích
jak na obličeji klauna, pročítám
zápisky v diářích.
Potoky vášně a prsty nedočkavé
pátrají po kořisti, počítám
úspěchy své obětavé.
Záchvěv bolesti, letmé vzdechy
vznášejí se od úst, umírám,
láska nezná zběhy.
Posel
Bezmezná věrnost napíná křídla
- to věrný posel plní své poslání,
proplout jak neviditelná víla
trnitou cestou pokrytou bodláčím.
Je to jen křehoučká bytost
- srdce má naplněné vírou,
život obohacený o příležitost
učinit jednu duši sněhobílou.
Konec je nešťastnému lkaní
- na obzoru zahlédl pár Skal,
svůj cíl má jako na dlani,
nikdy nepomyslel na to, že by to vzdal.
Vášeň jeho unavené tělo naplnila novou neuhasitelnou silou,
která z neviditelné víly učinila mladou černobílou dívku - Jeho Milou.
Přiletěla na křídlech lásky jako motýlek, aby mu dala dárek ze všech nejsladší.
Polibek na dobrou noc...
Poslední plamínek naděje
V čirém zoufalství obracím své oči k nebi,
kam, prozraď slunko mé, kam poděla se
všechna poslání, která tekla žilami?
Cítím, jak odplouvají mé staré papírové lodě;
a v dáli mizí pohřbeny pod mrtvými záblesky.
Následuje chabý pokus vyhrabat se z hrobu,
který děti vykopaly svému tatíčkovi.
A šátek pak vlaje ve větru, ve vichřici,
dává sbohem zašlým časům v temných obrazech,
těm časům, jenž ztratily sílu skomírat v plamínku svíce.
Fialové jaro
Polibek jara při prouzení
snáší se na zavřená víčka,
prostý člověk krásu neocení,
to umí jen přírody hříčka.
Paprsky světla lákají ven
a tiše nabádají ke hříchu,
nad hlavou mít blankytný sen
a v duši přehršel smíchu.
Chci kráčet po zvlněných lukách,
brouzdat hřívou bosýma nohama.
Chci v zimou promrzlých rukách
držet kus nádherného neznáma.
Nechám se svést vůní fialek
a okusím jejich objetí.
A jelikož jsem ubohý Neználek,
mou lásku k nim zpečetí.
