Klíč

Téměř neslyšně se procházela parkem. Posvátné ticho toho pochmurného rána tu a tam přerušilo jemné zašustění listů, které nyní pokrývaly zem, kam jen oko dohlédlo. Pestrobarevný koberec, který tvořily, se rozprostíral všude kolem ní a neustále se na něj snášely další a další střípky letošního podzimu. Zhluboka se nadechla, vzduchem se vznášela omamná vůně, které se nemohla nabažit. V zasnění bloumala světem. Nepřemýšlela, snila.

Tedy až do chvíle, kdy se jí pod nohama ozvalo zacinkání, které ji rázem probudilo z transu. Příčinou onoho náhlého ruchu byl klíč. Obyčejný starobylý klíč. Ležel nehybně, vlastně ani nebyl celý vidět, jeho část byla schovaná pod jedním z těch barevných střípků.

Uchopila jej do ruky. Klíč nebyl veliký, ba naopak. Když jí tak spočíval v dlani a ona si jej bedlivě prohlížela, zarazil ji jeho rozměr. Byl drobný. Ale jeho velikost mu neubírala na kráse. Byl zdoben nádhernými rytinami, které tvořily záhadné ornamenty, v jejichž uskupení nebyl žádny smysl. Klikatily se sem a tam hledajíce cíle, které nikdy nenaleznou.

Podivila se nad tím zvláštním předmětem, nad nálezem ale nepřemýšlela dlouho. Lehce se zachvěla, to na ni mírně dorážel okolní mráz. Schovala ruku i s klíčem do kapsy svého kabátu a zachumlaná pokračovala v cestě přes park halící se do duhového pláště.

A brzy na klíč ve své kapse zapomněla.

Dny ubíhaly jeden za druhým. Za okny jejího pokoje barevné koberce vystřídala čistě bílá krajina, ve které byl mráz pánem. A vládl krutě, teplota mnohdy klesla hluboko pod bod mrazu. Ale ani mrazivý král nebyl bezcitný, i on si rád hrál. Na okna vykreslil ty nejrozmanitější obrazce, které by smrtelník nevymyslel. Nastal ledový čas, kdy se děti venku prohání v čepicích a šálách a mezi kopci zní jejich zvonivý smích.

Ráda by byla mezi nimi, tížily jí však neodkladné povinnosti. Avšak čím více hleděla na přírodu za okny, tím více a více toužila jít ven. Očarovala ji ta čistota, ta nevinnost, která ji vyzývala a tiše lákala svým medovým hláskem.

Její vůle se zlomila, všechno, co jí dosud trápilo, zmizelo za zamčenými dveřmi někde na konci světa. Byla volná, hlavou už jí neproudily tisíce myšlenek. Měla před sebou den bez zbytečných úkolů, neštěstí a bez nejistoty.

Oblékla si svůj nejoblíbenější kabát a vydala se na cestu těmi bezchybnými končinami. Tvář se jí rozjasnila a na rtech se jí objevil okouzlující úsměv. Vždy si myslela, že nic není dokonalé, ale teď si uvědomila, jak moc se mýlila. Vždyť příroda jí každým dnem připravuje nová a nová překvapení, je nepředvídatelná. Je jako zamilovaná dívka, ve své lásce však nedělá chybné kroky. Ona ne, je královnou. Překrásnou královnou.

A tehdy si vzpomněla na klíč, který našla v parku. Od té doby uběhly více než tři měsíce. Sáhla si do kapsy a byla šťastná, když rukou nahmatala to, v co doufala. Klíč jí ležel v ruce jako tenkrát.

Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že ornamenty na něm vyryté jsou méně zamotané než na podzim.

„Určitě se mi to jen zdá,“ pomyslela si a lekla se vlastního hlasu proneseného nahlas. A klíč tak opět zmizel v zapomnění, v teplé kapse kabátu.

A ležel v ní dlouho, předlouho.

Dívka vyrostla v mladou ženu. A propadla kouzlu lásky. Vznášela se vysoko v oblacích. Byla v Ráji. Nemyslela na nic jiného, jen na něj. Byl pro ni vším. Každý okamžik prožitý v jeho objetí znamenal pobyt v blankytném nebi. A každá chvíle bez něj utrpením. Splynuli v jedno, jeden pro druhého byli vším. V srdci měla neuhasitelný žár a v žilách jí proudila nezkrotná vášeň. A v hlavě chovala jediné - myšlenku na něj.

Svět se kolem ní změnil, bylo jaro. Stromy se probouzely ze zimního spánku. A chtěly oslnit, navzájem se předbíhaly, který z nich více překvapí a uchvátí lidskou mysl. Květy pučely a jejich omamná vůně se vznášela krajem. Jejich dům na kraji hustého borového lesa měl o jednoho člena víc. Po dřevěné podlaze cupital pár mladých nožiček. A sýkorky, které se snášely na lísku zasazenou v krásné zahradě, zpívaly na počest toho malého nevinného stvoření. Dítěte.

Lidé, kteří sem tak rádi chodili na návštěvy, obdivovali tu bezchybnou krajinu, dům a rodinu, ve které byl každý člen oddán těm ostatním.

Jednou sem zavítal její otec. Na první pohled bručoun, ale v srdci svoji dceru nadevše miloval. Když chtěl zaklepat, objevil hned vedle dveří klíč. Byl lehce opotřebovaný a zaprášený, na jeho rukojeti byly vyryté tři navzájem propletené rysky. Bylo však snadné určit, kde začínají a končí. Položil ho zpět a více se o něj nezajímal.

Čas letěl jako splašený a roky ubíhaly jedno za druhým. Celkem již uplynulo od nalezení klíče šedesát pět let.

Na zahradě odlehlého domu stál dospělý muž. Kolena se mu třásla a po tvářích kanuly slzy. V třesoucích se rukách držel překrásnou kytici, kterou položil na hrob před sebou. Obloha toho dne byla uplakaná. Žena, pro niž byl hrob posledním místem odpočinku, po sobě zanechala statného syna, překrásný dům s nádhernou a hýčkanou zahradou, kterou by jí záviděly všechny zahradnice na světě, a mnoho dobrých skutků a lásku v srdcích těch, kteří dál kráčeli světem.

Už nikdy více nezaslechne tlukot srdce svého muže, už nikdy nepohlédne na svět jako obdivovatelka jeho krásy. Její tělo splyne se Zemí a její duše bude plout po divokých řekách a nezkrotných mracích. Bude volná, už navždy.

Na prahu domu se objevila stařena. Byla drobná, její tělo se halilo do dlouhého černého pláště, který by svou barvou předčil i tu nejtemnější noc. Přišla si pro to, co jí patřilo. Její jméno  - děsivější než pád do nekonečných hlubin, její hlas, který svou silou bojoval s hurikány, její ruce, které nikdy nedaly nic zadarmo, její mysl, která již připravila tolik smrtelníků o to nejcennější – to vše děsilo ty, kteří před ní v hrůze utíkali a schovávali se do koutů ve strachu, aby o ně jen okem nezavadila.

Jenže ona měla jasný cíl. Přesně před šedesáti pěti lety položila na cestu v parku klíč. Teď, když splnil svůj úkol, chtěla jej nazpět. Věděla, kde má hledat. Stačil jediný rychlý pohyb a klíč se ocitl v její dlani. Byl obyčejný, zaprášený a lehce poškrábaný. Žádné rytiny jej už nezdobily.

Nebyly totiž potřeba, představovaly zapletený osud mladého děvčete, které mělo ještě celý život před sebou. Na její nevyšlapané cestě životem ji čekalo mnoho překážek. A každý podobný zádrhel či komplikaci na klíči představoval jeden uzlík. Klíč byl obrazem jejího života, jejím průvodcem, který pouze odpočítával čas.

A ten vypršel…

Nastala nová doba. Doba, ve které se majitelem záhadného klíče stane někdo jiný…

Celý článek si můžete stáhnout: