Déšť

Jeho malé tělíčko se v divokém větru zmítalo sem a tam. Tenoulinká křídla kmitala nahoru a dolů ve snaze udržet jej ve vzduchu. Poletoval si krajinou a snažil se najít bezpečný úkryt, odkud by mohl bez zábran pozorovat deštivou spoušť všude kolem. Svými drobnými očky pátral po větvích uplakaného stromu, který se klaněl matce přírodě.

Ze všech stran k nezkušenému tvorečku doléhala hořkost všedních dnů. Pouta, která svírala jeho mysl v určených mezích, stále odolávala a nedovolovala mu pocítit volnost. Bystré smysly mu byly na obtíž. Byl nucen sledovat zakulacený povrch každičké kapky, která následně dopadla na rozbahněnou zem a neotesaným způsobem vrásnila její povrch. A takových ostrých jehliček dopadlo mnoho.

Temné mraky zahalily oblohu a snažily se světu dokázat, že ony jsou tady mocnými pány. Vládly krutě a nelítostně. Z výšin mezi smrtelníky posílaly smrtící salvy ze svých neomezených zásob mokré munice a občas v dáli pročesaly nebe blyštivým mečem zkázy.

Voda sebrala vše, co jí přišlo do cesty. Stékala ze stromů, neukázněně šimrala trnitá bodláčí na jejich lechtivých chodidlech a vytvářela nespoutané potoky slz, ve kterých se utápěla touha po svobodě. Statné duby přesto padaly na kolena se semknutými dřevěnými pařáty a děkovaly neexistujícím bohům za blahodárný déšť, který jim z milosti poslal. Zkáza jiných pro ně byla lahodným pokrmem, kterého se nemohl nabažit.

A v té dokonalé hierarchii se toulal starý muž, jehož hrb vypovídal o jeho nekonečně dlouhých zkušenostech, líně kladl nohu před nohu a téměř neznatelnými krůčky se pomaličku sunul vpřed. Očima vytrvale zíral na ztrouchnivělou lavičku pár metrů před sebou, která se jistě zrodila tak dávno, jako se on narodil. Déšť ho během jeho prapodivné procházky doprovázel a dával mu to najevo svými mrazivými prstíky, které zabodával do huňatého kožichu, do kterého se stařec choulil a který zachytával poslední zbytky jeho tělesného tepla.

Pak, když těžce dosedl a prkna, ze kterých opadávaly kousky hnědavého nátěru, se pod jeho vahou začala prohýbat, zavřel oči a nechal se unášet kouzelnou atmosférou tohoto nádherného místa. Každý okamžik si vychutnával pečlivými doušky a zapomínal na všechny starosti, které se mu za prožitá léta nahromadily na hrudi.

Déšť z něj veškerou bolest i všechno utrpení smyl a odnesl s sebou. Ve vrásčité tváři se objevil letmý úsměv a ústa se pootevřela v němém úžasu.

Přírodní živel se opět představil ve své hrozivé kráse, která vyrážela dech…

Celý článek si můžete stáhnout: