Filosofický nákup

Nedávno jsem otevřel ledničku a hledal něco na zub. Ovanul mě studený vzduch a zápach zkaženého ovoce. Od té doby, co je má žena po smrti, je lednice plná nepotřebných věcí nebo zeje prázdnotou. A ani tentokráte tomu nebylo jinak. Kromě čtrnácti dní staré broskve tam nic nebylo. Po tváři se mihl výraz utrpení, jenž po chvíli vystřídal výraz smíření. Věděl jsem, že do obchodu za mě nikdo nedojde, a tak jsem popadl tašku na kolečkách, peněženku a starý potrhaný kabát a vyrazil ven do mrazu.

Bylo jedno z těch chladnějších podzimních rán. Slunce se skrývalo za mraky a ani na chvilku nevykouklo, aby mi popřálo pěkný den. Na nose mě šimral mráz a já měl chuť se otočit a vrátit k teplému rodinnému krbu. Sníh letos ještě nenapadl, ale co nevidět se jistě dostaví. Rok od roku jsou ty zimy horší. Nebo je to jen názor mne, ubohého starce?

Procházel jsem ulicemi a dumal nad světem. A málem jsem si ani nevšiml, že místo abych se procházel ulicemi, kráčím supermarketem a před sebou tlačím nákupní vozík. To jsem si uvědomil až tehdy, co se mi za zády ozvalo nabručené mumlání mladého potetovaného kluka. Snažil se kolem mě projít. Bohužel než jsem to pochopil, rozhodl se projít skrze mě. To otlučené rameno mě bolí ještě dnes. Kam se poděly ty časy, kdy se nosilo říci: „Promiňte.“ a „Děkuji.“? Ono se říká: „Co na srdci, to na jazyku.“… Jenže tehdá jsme neměli na jazyku ta slova, která se z dnešní mládeže sypou jedno za druhým. Člověk by je nejraději zpohlavkoval na jednu hromadu.

V břiše mi zakručelo. Ach, já starý dědek! Málem bych zapomněl, pro co jsem vlastně přišel. Zamířil jsem k regálům s pečivem a přemýšlel, na co mám chuť. O těch příšerných cenách raději moc nemluvím, přece jen jsem starý pán a taková pecka by mě jednoduše skolila. Nakonec jsem se rozhodl pro několik rohlíků. Už mi chyběla jen uzenina nebo sýr. Tak jsem se je vydal hledat. Jsem starý, netvrdím opak, ale do tohoto dne jsem si myslel, že ještě nepatřím do starého železa, kterému rezaví kolečka jedno po druhém a jen se čeká, kdy to s ním sekne.

Tehdy jsem se poprvé ztratil v obchodním domě. Zkrátka mě tak popletly všechny ty reklamy a zbytečnosti, až jsem si nakonec sedl na nějaký růžový kýbl, co tam prodávali (za pouhých čtyři sta korun!) a počkal si, dokud okolo nešla nějaká paní prodavačka a nepomohla mi. Měl jsem štěstí. Paní byla asi v mém věku, možná starší a byla velice milá. Ptal jsem se jí, jak to, že pracuje. A ona mi chudák odpověděla, že šetří pro svá vnoučata na dovolenou a důchod, který dostává od státu je tak mizerný, že sama málem nemá, co by do úst dala. Také jsem se jí zeptal, proč šetří pro vnoučata, když sama toho má tak málo. A ona mi řekla, že její vnoučata si při studiu na vysoké nemohou nic takového dovolit. A pak zmizela někde mezi regály.

A já jsem opět posmutněl. Vzpomněl jsem si na ženu a naší dovolenou v Jugoslávii. Měli jsme se moc dobře. Bylo tam krásně, slunce svítilo od rána až do pozdních večerních hodin a moře bylo teplé. Jediné, co tam chybělo, byl náš syn, Matěj. Zemřel v šesti letech na zápal plic. Moc mi chybí. On i má žena.

Nakonec jsem uzeniny díky pokynům od té hodné paní prodavačky našel a mohl se to vše vydat zaplatit. Měl jsem všeho všudy jen tři věci, ale i tak jsem si vystál celou frontu. Nenašel se nikdo, kdo by mne pustil před sebe. Všichni se tak hnali za svými cíli s nosy vztyčenými vzhůru, že si nevšimli starce, který sotva stojí na nohou. Uplynulo několik minut, fronta se ani nepohnula, a za mě se zařadila mladá maminka i s dítětem. Připomínalo mi od pohledu Matýska.

Netrvalo to dlouho, kdy si děcko všimlo dobrot u pokladny a začalo vřískat, že je chce. Maminka se okamžitě začala prodírat dopředu, aby svému malému mohla dát vše, co chce. A pak se má člověk divit, že se ti mladí chovají tak, jak se chovají.

Konečně jsem se dostal na pokladnu, pozdravil jsem, zaplatil, opět pozdravil a odešel. Spěchal jsem domů, co mi mé vratké nohy stačily, jen abych byl pryč od všech těch neznámých a zlých lidí. Příště budu raději hladovět, než snášet jejich kyselé výrazy. Vždy, když se z takového výletu vrátím, přemýšlím, co je vlastně smyslem toho, že jsem stále naživu. Kdybych byl odešel se ženou, bylo by mi lépe. Takhle musím stále trpět nevychované fracky a jejich nevychované rodiče, jak si myslí, že jim patří celý svět, o kterém nikdy nepřemýšleli.

Celý článek si můžete stáhnout: