Čtyři stěny

Čtyři stěny. Nic víc, nic míň. Jen ty čtyři stěny. Tyčily se nad ním, tiše ho pozorovaly. Čas plynul. To ohlušující ticho mu drásalo nervy. Nevěděl, co si počít. Nevěděl, kde je. Nevěděl, jak se tam dostal. Nevěděl vůbec nic. Zapomněl, jak mluvit, jeho hrdlo po dlouhé dny nevydalo hlásku. Měl by mít strach, měl by se klepat strachem. Ale jen seděl, měl spoustu času a nic na práci. Vytrhával si jeden vlas za druhým. Co minuta jeden vlas.

A čas plynul dál. Hlad – jeho nový přítel, žízeň – snoubenka. Byl otrokem, otrokem své mysli. Zešílel, vládly mu myšlenky, které postrádaly smysl. Stala se z něho zbídačená bytost. V očích se zrcadlil chlad jeho temného vládce, po tváři stékal pramínek horké krve. Zanechával po sobě špinavě rudou cestu. Byla to slza, poslední slza, kterou kdy uronil. Slza bolesti.

Srdce měl rozdrásané, nekonečný žal mu proudil žilami. Neumíral, rodil se. Přicházel na svět a s ním vše zlé. Probudila se jeho další tvář.

Nepochopený žil dlouhé roky. A pak přišla Ona, svět se měl stát rájem. Ale i Ona, jeho Spasitelka, se stala zrůdou a zlomeného ho zanechala napospas světu. To proto se bázlivě schovával, to proto přestal odolávat a stal se jedním z nich. Láska byla klíčem k jeho nenávisti…

Celý článek si můžete stáhnout: