Máj, lásky čas

Byl mladý, nezkušený. Svět se na něm ještě nestihl podepsat. Měl drobnou roli malého mláděte mezi zkušenými velikány. Nedávno si prorazil cestu ke světlu a postavil se na své vratké nohy. Naučil se odolávat silným jarním vichrům i nezkrotným bouřkám. Pochopil, proč je mírný vánek blahodárný a proč se v jeho rytmu může ohýbat, aniž by si ublížil. Poznal, co je to mít rád, přestože tajemství lásky se před ním stále schovávalo.

Letmými pohledy se seznamoval se svým okolím, shovívavě vítal zážitky, které se k němu hrnuly ze všech stran. Vymanil se ze spárů stínů, které na něj byly vrhány jeho bratry, a odhodlal se žít vlastní život. S hrdostí ve své pevné hrudi poskytoval oporu těm nejmenším návštěvníkům svého domova a dělil se s nimi o svoji sílu, které sám nedávno nabyl. Žilami mu proudila vytrvalost a přesvědčení o správnosti činů, které konal. Nenechával nikoho napospas, chodili za ním v dobách největšího smutku, ale zároveň zažil líbezný zvuk dívčího smíchu, který krmil jeho víru.

A když veškerý ruch utichl a on vystavoval tvář hřejivému večernímu slunci, přemýšlel o uplynulém dni. K jeho uším doléhal zpěv pestrobarevného ptactva, a tak mu odpovídal tichým šepotem svého listoví. Hejna komárů a drobných mušek si hledala cestu skrz větve nedalekých stromů. Vzduchem se líně nesla vůně borového dřeva a kdesi v útrobách smrkových porostů si strakapoud hledal něco k snědku.

Trnitá bodláčí, která se chopila moci při okrajích vyšlapaných cestiček vysoké zvěře, zvedala svá chamtivá chapadla do výšin, snažíce se ukořistit pro sebe co nejvíce prostoru. Jedinými konkurenty byly porosty borůvčí, které se ztrácely pod spadaným listím. Tu a tam z kopečků mechu vykoukl moudrý klobouček starého hřibu, který prohýbal svůj hrb jako pravý děd.

Les si broukal ukolébavku a chystal se do hajan. Slunce i se svými bodavými paprsky se již dávno přehouplo přes obzor a schovalo se za dalekými horami. Duhová obloha se proměňovala v černočernou tmu a hvězdy začaly propichovat baldachýn temného sametu svými třpytivými hroty. Probouzeli se noční živočichové a predátoři. Vylézali ze svých úkrytů a vydávali se na každodenní noční lov.

Hvozd se stal nebezpečným a tajuplným místem. Šedé stíny křovin i stromů naháněly husí kůži. Při každém prasknutí větvičky pod nohou neopatrného lovce běhal mráz po zádech. Rozumný člověk v tuto pozdní hodinu ležel schoulený v peřinách a nechával si zdát krásný sen.

Jenže on byl svými kořeny upoután hluboko do země, a tak neschopen pohybu jen stál a hleděl střídavě do všech stran. Jeho dřevěné srdce udávalo pomalý rytmus nádechům. A s každým následujícím výdechem odcházel i kus jeho mládí. Přesto byl nucen stát dál. Tvrdá hlína pod jeho nohama byla neústupná, svírala ho den ode dne víc a víc. A on stále čekal.

Vůně rozkvetlých luk prostupovala i do tmavého lesa. Vzduch byl teplý, dusný. Mladý stařec toužil po poznání toho nádherného citu, jehož jméno k němu doléhalo z širokého okolí. Chtěl se zamilovat, chtěl být milován, chtěl pochopit lásku. S hrůzou v očích však každý den sledoval, jak si krutí dřevorubci přichází pro jeho bratry. Musel snášet pohled na padající stromy, musel sledovat, jak jeho rodina umírá. Z jeho nevyléčitelných ran proudila vzácná tekutina, kterou vyznával svou náklonnost k padlým.

Ale i smutek, který v těch žalostných momentech byl všudypřítomný, nedokázal zlomit jeho víru. On totiž miloval.

Miloval své statné bratry, celou svoji zelenou rodinu, přírodu samu. Ty nejhříšnější a nejkrásnější okamžiky prožil v jejich obětích. Stáli při něm, byli jeho oporou, nejsilnějším sloupem světa. Naděje se propojila s láskou a on si mohl vychutnávat další sladké doušky útěchy odhalováním neznámého. Ze svého plného poháru štěstí dával napít vyprahlým ústům poutníků a povzbuzoval je hřejivými slovy.

Byl si jistý, že i pro něj si jednou přijedou a pokácí ho. Ale nebál se jich. Díky tragédiím, které s sebou zanesli do těchto odlehlých končin, porozuměl nejsilnějšímu kouzlu, lásce. I on proto padne za dobrou věc.

Celý článek si můžete stáhnout: