Krutá realita

Slepé paprsky slunce pohladily její líc. Zabodávaly se jako drobné jehličky do jejího obličeje, snažíce se mladou ženu probudit. Přesto víčka zůstávala neustále pevně zavřená. Ležela naprosto nehybně, její kaštanové vlasy se plazily podél hlavy, klesaly na ramena a končily těsně pod jejími ňadry. Ruce měla pečlivě složené na prsou, prsty propletené, na první pohled vypadala, že spí. Zdání však klamalo. Její hruď se nezvedala v pravidelném rytmu dechu, nemohla. Její tělo totiž už vzduch nepotřebovalo. Jediné, po čem mohlo toužit, byl odpočinek hluboko pod zemí. Pod chladnou hlínou, která by její bolest nejlépe utišila.

Dívce, která stála opodál, po tváři kanula slza. Zrcadlily se v ní veškeré vzpomínky na tu výjimečnou dámu, která teď už není mezi živými. Očima probodávala rakev, do které byla její matka uložena, jakoby ona byla viníkem všeho. Neuvědomovala si, co vše se tímto dnem mění. Její srdce tlouklo velmi nepravidelně. Ve chvílích, co se toulala v myšlenkách, bilo v pomalém rytmu ukolébavek, připomínalo si ty krásné doby, co byla malou holčičkou a maminka byla tou jedinou bytostí, která ji dokázala ukolébat ke spánku. A pak se zas rozbušilo jako na poplach. Přišly první hádky. Okamžiky, ve kterých musela mít vždy poslední slovo, přestože nikdy neměla pravdu. Ty okamžiky, na které se vzpomíná velmi těžce, jsou nepříjemné, odpudivé a nechtěné. Jenže jsou také důležité. A asi proto se k nim musela neustále vracet.

Dávala si toho mnoho za vinu.

Vrásky na matčině čele, které se probouzely k životu pokaždé, kdy bylo o čem přemýšlet, šedivé kořínky vlasů, které, ač byly dobře skryté, prosvětlily její jednoduchý účes, drobnou jizvu, která hyzdila její levou paži z vnitřní strany už od jejích pěti let. Za to vše mohla ona. Ale její smrt, z té obviňovala někoho jiného.

Na levé rameno jí tvrdě dopadla něčí ruka. Nedokázala pohled odtrhnout od rakve, takže ji dotyčný musel obejít, aby si mohl získat alespoň špetku její pozornosti. Byl to její nevlastní otec. Na temeni hlavy se leskla pleš, která tam byla odjakživa. Na čele se mu perlil pot. V obličeji měl tupý a naprosto nechápavý výraz. Pohyboval rty, naznačoval rukama; snažil se dceru přesvědčit, že nastal čas odejít. Ale ta jen pokrčila rameny a opět se obrátila k tělu. Jak tušila, otec tam dlouho nevydržel zírat na mrtvou ženu, tedy se otočil a odešel. Zůstala tam sama. Jen ona a nehybné chladné tělo.

Po dlouhých minutách strávených v místnosti se rozhodla s matkou naposledy rozloučit. Přistoupila blíž a zavřela oči. Dlouze přemýšlela, jak vyjádřit vše, co se jí honilo hlavou. Ale když pak otevřela ústa a promluvila, zaznělo pouze prosté „sbohem“. To bylo to správné slovo, které nemohla najít. A když ho našla, převalovala si ho na jazyku ještě dlouhé hodiny potom.

Chutnalo hořce.

Projít si tím za život musí každá bytost. Není to náhoda. Příroda má zkrátka svá striktně daná pravidla, mezi nimiž je bohužel i smrt. Není to nespravedlnost. To protože potká každého. Proplétá životy všech, ať chtějí, nebo ne. A není to ani lež. Přestože by si to mnozí přáli.

Ale mladá dívka bez mateřské lásky to cítí jinak. Slova, která říkají: „Čas to spraví…“, ji jen bodají do srdce. Nikdo netuší, čím si prochází. Životem proplouvá jako temný přízrak, nechce mít společnost, nechce jíst, pít, mluvit, snad ani být. V hlavě řádí bouřky, hádá se sama se sebou. Stěžuje si, pláče. Občas sedí v tmavém koutě, jindy zas leží schoulená v klubíčku na posteli. Svět ji zradil, všichni ji zradili. Proč jen za všechny musí trpět ona?!

Ale na světě je už pár let. Ví, že se musí postavit na nohy. Ale to je těžké, když jí v tom nikdo nepomáhá. Ale stejně by nechtěla pomoct. V každém teď vidí nepřítele, na každého hledí skrz prsty. Je nedůvěřivá.

A jak dny plynou a bolest se netiší, je stále těžší překonávat překážky. Vzdala by to, kdyby nebylo její oddané matky, která ji i po smrti stále poháněla kupředu. Byla jí vděčná. Potřebovala ji. Bez ní byla pouhou křehkou loutkou. Mysleli za ni jiní.

V jejím životě nastal zlom. Ta mladá dívka, která rozdávala úsměvy na potkání, zmizela. Objevil se jen její stín. Vyrostla z ní nová bytost. Tvor soběstačný a kritický. Zprvu ji lidé litovali, slovy či obyčejnými objetími jí projevovali soucit a snažili se s ní sdílet její bolest, jenže ona si nikoho nepustila k tělu. Uzavřela se před světem, své srdce i city uzamkla na nejméně tisíc západů a klíč skončil na dně té nejhlubší řeky tvrdohlavosti. Zrodila se žena, která vycházela jen za nejtemnější noci při bledém světlu lamp. Nekomunikovala, nedívala se lidem do očí. Ke všemu zaujímala nepříčetný postoj.

Přes překážku, kterou jí život nachystal, se nepřehoupla. Zůstala za ní trčet bez pokusů jít dál. Ztratila všechny své přátele. Ve škole se neukázala celých čtrnáct dní. Utekla z domova. Prostě za sebou práskla dveřmi a náhle o ní nikdo nic nevěděl.

A když se pak o dva týdny později vrátila, hladová a špinavá, téměř nikdo ji nepoznal. Obličej měla bledý, sivé kruhy pod očima. Ruce podrápané a od krve. Nikomu neprozradila, kde byla. Na otázky vždy odpověděla stejnou větou: „Hledala jsem život.“

Všichni to přikládali náhlé smrti blízké osoby. Mysleli si, že se to zase spraví a vše se vrátí do svých kolejí. A také se tomu stalo. Dívka opět nastoupila do školy. Bydlela dál u nevlastního otce. Začala jíst, po čase dokonce i mluvit. Ale hovořila jen málo, skládala opatrně krátké, zcela holé věty. Schovala se za masku, kterou jí poskytovala dokonalá přetvářka. Těm lidem nevěřila. Neměla důvod. Přátelé ji opustili. Stačilo tak málo, aby ji zavrhli. Stejně jako už to udělali tolikrát předtím.

Nebylo lehké zvednout se ze špinavé země a podívat se svému osudu zpříma do očí. Ale rozhodla se správně, vše bylo lepší než polykat vlhký zatuchlý prach, který se od smrti její matky válel na každém čtverečním milimetru nábytku v bytě.

Regulérní nezájem otce, který už dřív byl raritou, se prakticky nezměnil. Stále chodil do práce, stále se křivě usmíval na každého, kdo mu nebyl k užitku, stále si hrál na neviňátko před šéfem a, co bylo nejdůležitější, stále ji nenáviděl. Byla to taková úleva, když zjistila, že její otčím nemá v úmyslu zasypávat ji láskyplnými slovy pokrytce a nějakou hranou útěchou. Sdíleli stejný domov, ale za celý den mezi nimi nepadlo ani jedno slovo. Jeden z nich klidně mohl být němý a ten druhý by se to v životě nedozvěděl.

Odmítala doma pracovat, neměla důvod. Takže byt se rozdělil na dva nepřátelské tábory, na jednom konci se nacházela ona s veškerou svojí nenávistí, na druhé straně její otec, který se plně zásoboval alkoholem a laciným tabákem.

Každé ráno probíhalo stejně. V pět zazvonil první budík, který ignorovala. Po dvaceti minutách svým osobitým způsobem začal opět provokovat a ona byla nucena vylézt z postele a v napůl bdělém stavu zakopávat o všechny věci poházené po zemi. Od doby, co si zalíbila chronologické řazení věcí, vypadal její pokoj jako po vtrhnutí zuřivé bestie, která se (mírně řečeno) celkem činila. Oblékla si věci, které jako první našla na podlaze, a vydala se snad na tu nejhorší cestu z celého dne, na cestu do koupelny. Byla to jediná místnost v domě, u které si nikdy nemohla být jistá, že nenarazí na otčíma.

Ten den to vypadalo, jakoby se na ni usmálo štěstí, přestože v něj přestala věřit. Při strohé snídani ji v nose šimral štiplavý a nepříjemný zápach. Jednalo se o kouř z cigaret, kterých za den otec spotřeboval čím dál tím víc. Jeho nově nabyté závislosti si nevšímala. Bylo jí jedno, že jí tím ničí zdraví, byl to pro ni jen další důvod, proč ho nenávidět.

Vypadala jinak. Když bychom přehlíželi fakt, že měla oblečené tři týdny staré prádlo a nepříjemný zápach se z ní linul na míle daleko, vypadala celkem dobře. Uplynuly dva měsíce od skonání její matky a zdálo se, že se s tím konečně začíná vyrovnávat. Nebyla jako otec, který celou událost ze dne na den hodil za hlavu a dál to pro něj nic neznamenalo. Musela si pečlivě projít znovu každou chvíli, na kterou si pamatovala ze života před tím, jak tomu začala přezdívat.

Uvědomila si, že nemůže dál přežívat stylem, jaký předváděla těch devět týdnů. Musela se vzchopit a dát světu najevo, že stále má pro co žít a za co bojovat. Nechtěla, aby jako jediný potomek nejlepší ženy světa upadla v zapomnění spolu s jejím úmrtím. Vždyť to, co bylo zakopáno hluboko pod zem, nebyla ona, nýbrž rakev její matky. Její hrdost a odhodlání žije dál. Pro ni.

Její rozhodnutí žít dál spořádaný život však neodhodilo masku, za kterou se krčila. Sloužila jí dobře, proč se jí tedy tak rychle zbavovat?! Ale než vkročila na novou stezku poznání, zbavila se veškerého smutku, který ležel na dně jejího srdce jako těžký balvan, a znemožnil tak veškerým novým zážitkům, aby si zabíraly místo, které jim po právu náleží. Bylo důležité, aby její mysl i srdce byly otevřené novým poznatkům, jelikož složila velice zásadní přísahu, a to, že bude předvídat nepředvídatelné.

Na světě nebude věci, zvířete či člověka, které by ji dokázaly něčím překvapit. Život ji naučil, že překvapení jsou zrádná a nepříjemná. Proto je ze svého světa chtěla zcela vymýtit.

Bylo až neuvěřitelné, jak moc se jí to dařilo.

A jak dny utíkaly, pochopila, že lidé, nazývají člověka, jako byla ona, „studeným čumákem“. Bylo těžké s ní v té době navázat poklidnou konverzaci. Přemýšlela na svůj věk příliš složitě, začala chápat věci, kterým nerozuměli ani její učitelé. Zcela se vymykala kontrole, jakýmsi normám, které se od dítěte očekávají. Nechodila po světě příliš dlouho, ale i přesto si mohla dovolit myslet za druhé. Problém tkvěl v tom, že těm druhým se její progresivní myšlení moc nezamlouvalo.

Vytvořila kolem sebe jakousi bublinu neznámého, a jak známo, když člověk něco nechápe, tak je pro něj jednodušší to přejít a nevšímat si toho, než to prozkoumávat do hloubky. Potřebovala najít bytost zvídavou. Bytost, které nestačí pohlížet na věci jen tak z dálky. Bytost, která se nebojí jít blíž a hledat správné řešení, přemýšlet nad problémem. Přála si každým svým údem potkat někoho takového.

A navzdory všem očekáváním nemusela vyčkávat tak dlouho. Stalo se, že na její školu zavítal nový profesor. Vyučoval fyziku. Už od pohledu byl jiný. Měl havraní vlasy zastřižené na krátko, rty pevně semknuté do uzoučké linky. Jak se procházel po chodbách, nejistým pohledem prohledával každý temný kout hledaje úkryt před studenty.

Občas na něj ve spletitém bludišti školy narazila. Ale zdálo se, že je pro něj jen pouhý vzduch. Vždy, když prošel kolem ní, projelo jí jakési napětí. Konečky prstů jí pokaždé lehce brněly. Nevěděla, co si o tom má myslet. Měla ho plnou hlavu. Ten pocit, který v ní vyvolával, se jí začal až nebezpečně moc líbit. Začala vyhledávat styky s ním.

O týden později se dokonce objevil v její třídě. Měl suplovanou hodinu. Velice pomalu vstoupil do třídy a váhavým krokem došel až k černočerné tabuli. Nevydal ze sebe ani hlásku, když usedal za katedru. Jen se tiše rozhlédl po učebně a po žácích v ní, kteří v napětí vyčkávali jeho slova, a na moment zůstal viset očima na studentce, kterou podezřele často vídal na chodbách. Jejich pohledy se tehdy propojily poprvé. V tu chvíli se ocitla daleko mimo realitu, ztratila se v hlubinách jeho bledě modrých očí, stejně jako se světlo ztrácí v temných oceánech.

Ten den pro ni bylo velmi, opravdu velmi těžké se soustředit. Nedokázala přemýšlet o ničem jiném než o něm. Nepoznávala sama sebe. Takové chování si jindy nepřipouštěla, nebylo jí to podobné. Ale ten chlápek v košili ji něčím přitahoval. A ona zoufale toužila po tom zjistit čím.

Pozdě si uvědomila, že porušila svoji přísahu. Začala jednat na vlastní pěst, sháněla si veškeré informace o něm, odkud je, proč učí fyziku, a jak se k ní na školu vůbec dostal? Ale ani po týden trvajícím výslechu netušila, kolik mu je let.

Byla zklamaná, doufala, že toho zjistí mnohem víc. Ale jak se ukázalo, pan profesor se halil do pláště neznámého mnohem více, než se na první pohled zdálo. Téměř s nikým se nebavil. A pakliže promluvil, pečlivě volil každé slovo. Byl moudrý.

Celé hodiny sbírala odvahu oslovit ho, ale zdálo se to být jen pouhým snem. Byl pro ni nedosažitelný jako zamrzlý vrcholek Everestu. Choval se k ní chladně, udržoval si profesionální odstup. Nebyla k nalezení žádná skulinka, která by vedla k jeho srdci.

Vůbec nic nechápala, ale pak nastalo prozření. Konečně porozuměla svým citům. To, co ji celý předcházející měsíc nelítostně podlamovalo nohy, byla obyčejná a sprostá zamilovanost. Jaká to byla potupa, že se nechala ošálit svým srdcem! Styděla se za sebe. Podlehnout tomu sladkému mámení, naslouchat tichoučkému hlásku v pozadí své mysli a odsunout vše do dáli - lehkovážnost.

Nic takového se jí nemělo stát. Neustále si opakovala, jak je důležité prověřovat a nedůvěřovat. Musela na toho podivína okamžitě zapomenout. Nebyl by jí v jejím životě k ničemu platný. Vystačí si přeci sama. Zaměřila veškerou svoji vůli a sebekontrolu proti němu, odsunula ho do pozadí, stejně jako on to udělal s jejími myšlenkami.

Nesměla zapomínat, že hlava má přednost před srdcem. Láska je jen pro slabé, pro ty, kteří k životu potřebují dalšího slabocha, který jim dodává vratkou naději, že prožijí dlouhý a krásný život, jak se o něm básní v pohádkách.

Jenže nic takového není. Do někoho se zakoukáte, vydržíte s ním celých čtrnáct let, a pak vás jeho láska k němu krutým způsobem připraví o život. Přesně tak, jak tomu bylo u jejích rodičů…

Nechtěla skončit jako její matka.

Vzpomněla si na chvíle s ní. Byla poslední osobou, která ji viděla naživu. Byla svědkem vyprchání jejího krátkého života. Proklínala otce za to, co jí udělal. Kdysi malý pramínek nenávisti nabyl na síle a dral se na povrch. Začala se bát, že ji jednou ten neutichající živel překoná.

Přemýšlela nad svým osudem. Jakákoliv vzpomínka na její matku jí trhala přesvědčení o správnosti rozhodnutí. Ale co bylo horší, společně s obrazem v podvědomí se objevoval i jeho obraz. Toho, kterého se chtěla nadobro zbavit.

Ukázalo se však, že to není ta jednoduché, jak předpokládala. Zamilovanost je opravdu krutá bestie. A nedává člověku moc na výběr. Její pokus ztroskotal již na počátku. Ani neměl šanci se pořádně rozjet a ona byla opět myšlenkami u něho. Co je na něm tak zvláštního, že na něj nedokázala přestat myslet? Proč jen ji tolik přitahoval? Kdo to vlastně je?

Těch otázek, které si kladla, bylo mnoho. Ale jen na pramálo z nich znala odpověď.

Další dny ve škole byly – prapodivné. Nevěděla, co si má myslet. Nebyla ještě pořád plně rozhodnuta, co podnikne dál. Kdykoliv kolem ní prošel v černočerné košili ten záhadný profesor, v duchu si musela přiznat, že je přinejmenším opravdu velkým pokušením.

Nikoho snad nepřekvapí, že její prospěch pomalu klesal od jedné k pěti. Z bývalé premiantky se stal naprostý „průměrňák“. A navzdory její ctižádostivé povaze s tím nic neudělala. V hlavě měla kolotoč, který se neustále točil jen kolem jedné konkrétní osoby. Bylo to jako sportka, napínavé losování jedné kartičky, na které je popsán další krok jejího života.

A pak, neočekávaně a naprosto rázně, spadla z nebe odpověď. Učila se přece už dost, teď je na řadě zábava. Uvidí se, čeho všeho je ta malá krasotinka schopná.

Esteticky vyhodit strasti z okna, rozdupat veškerá pravidla a nechat je válet někde v prachu na zemi, je snem spousty lidí. Jen málo z nich má však dostatek odvahy na to, aby si to dovolilo. Není to totiž vůbec snadné. Změnit se z perfekcionisty v naprostého Simplicia během pár hodin byl pořádně silný šálek kafe i pro šílenou studentku. Ale, nic není nemožné.

Rozhodla se definitivně. Ten podivín musí být její. Už to nebude dál protahovat. Kostky jsou vrženy. Rozhodnutí padlo. Soudce naposledy uhodil kladívkem.

Zapomněla na svět a na své postavení v něm. Zapomněla na praštěného otce, který vysedává doma a kouří levné cigarety. Dokonce zapomněla i na skon matky. Určila si cíl, který měl přede vším přednost. Sama upadala v údiv, jak často se mění. A k jak radikálním skokům v jejím životě dochází. Bylo jí jasné, že jednou na to někdo doplatí, ať už ona, nebo kdokoli jiný. Byla nebezpečnou výbušninou, se kterou se vždy musí zacházet s až přehnanou opatrností, protože se nedá předpovědět, co bude následovat po drobném zakolísání.

Měla podrobný plán. V hlavě si ho přetáčela znovu a znovu, stejně jako se přehrává zaseknutá deska v gramofonu. Byla naladěná na jeho vlnu a měla v úmyslu si ji podmanit. Chovala se jako typická dívka, která propadne svým touhám a snaží se je ovládnout. Jen s tím rozdílem, že ona vše měla do detailů promyšlené, takže nemohla nastat „chyba měření“.

Záměr byl prostý, přesvědčit Podivína o tom, že ona není jen průvan, nýbrž součást jeho života.

Nebylo zaručené, že bude reagovat stejně jako v jejích představách, ale byla si jistá, že zvítězí na plné čáře. Měla hromadu prostředků k tomu, aby ho přesvědčila. Svůj znovu získaný šarm, vkusné dívčí vnady, nevinný pohled studentky a „velice zajímavou učebnici fyziky“, do které je blázen.

Stačily jí tři dny, aby si ho strčila do kapsy. Začal jí zobat z rukou a zcela se podvolil. Ukázalo se, že v oboru odolávání studentkám je naprostý nováček, čehož samozřejmě využila. Zdálo se, že se jí daří.

Žilami začala proudit láska, tváře měla neustále lehce zarudlé, jak musela pořád myslet na svého nového muže. Byla zamilovaná až po uši. Oddávala se svým nejskrytějším touhám, svým chtíčům. Našla drogu, na které byla v okamžení závislá. Ať byla kdekoliv, myslela na něj. Snila si o něm, tvořila příběhy s ním jako s hlavní postavou. Nedokázala se od něj odpoutat.

Jenže to on tehdy ještě nevěděl. Žil v přesvědčení, že našel studentku, kterou konečně zajímá jeho obor a která by snad jednou mohla být jeho nástupcem. Vždy doufal, že jako profesor, jako muž, který děti vede za jejich sny, který je vzdělává, vychovává, jednoho dne najde studenta nebo studentku, která jeho práci ocení, bude se o ni zajímat a jednou bude kráčet v jeho šlépějích. Protože přesně to by byl jeho splněný sen.

V dívce, která vypadala na první pohled tak nevinně a čistě, rozhodně neviděl svého nepřítele. Její neobvyklý krok považoval jen za výstřelek jejího mládí a víc nad ním nepřemýšlel. Velice rád svolil k častějšímu vídání se. Vždyť mu malá holka nemá jak ublížit. Byla jen liliovou ozdobou jeho těžké práce, prosvětlením zakalených dnů.

Byl zkušený, a přesto tak naivní…

Dny plynuly a vztah mezi nimi se začal vybarvovat. Dívka trpělivě snášela jeho hodinové přednášky z fyziky, ve kterých neporozuměla jedinému slovu, a vždy jen tiše přitakávala kývnutím. A profesor se dmul pýchou při každém takovémto kývnutí. Nepozastavil se ani nad faktem, že s výjimečně nadanou studentkou tráví veškerý svůj čas a dál žil ve své sladké nevědomosti.

Jenže mladá a ještě nevyzrálá žena nabyla dojmu, že je na čase to postrčit kousíček dál. Rozšířit hranice, na kterých byli nyní oba vytrvale přisátí. Lehkými krůčky naváděla učitele do temných zákoutí, do pustých uliček Prahy, tam, kde si ho přála mít.

Vždy o půl sedmé se scházeli v jednom drobném parčíku celkem nedaleko od školy. Jednalo se o pár zapomenutých stromů v mdlém světle okolních lamp, které tu a tam problikly, jakoby se snažily tímto pohybem dodat místu špetku života. Tiše vedle sebe kráčeli, jejich ruce visely jen pár centimetrů od sebe. Fyzika se náhle proměnila ve filosofické úvahy, které po většinu času byly založeny na monolozích jednoho z nich. Nutno přiznat, že jeho slovník v tomto směru byl mnohem rozvětvenější než ten její. Dokázala by vedle něj chodit celý den a naslouchat jeho moudrým slovům, která jiní nedokážou vyslyšet. Domnívala se, že zažívá nejkrásnější dobu svého ztýraného života.

Svět se nově nezdál být tak odporným. Kdesi hluboko v její mysli se k životu probíral klíček naděje, který všemu dodával novou vůni. Ale stále tu stál problém, který bylo nutno vymýtit. Platonická láska se začala vymykat kontrole a dožadovala se větší pozornosti. Zkrátka, mysl měla dost a na řadu přišly choutky těla.

Zprvu to bylo jen malé nutkání dotýkat se jeho rtů, jenže později slova mizela ve vzduchu ještě dříve, než je stihl vyslovit, a jediné, po čem doopravdy toužila, byl jeho dotek. Teprve v tu chvíli si uvědomila, jakou má žena v rukou moc. Nebývala hezká, zvláště ne v době, co se oblékala jako bezdomovec. Ale za poslední půl rok vykvetla do krásy, za což děkovala genům po své matce.

Nakonec sobě zvolila cestu největšího zla. Odhodlala se využít vše, co měla po ruce. Vyměnila rifle za velice krátké bílé šortky a za černé silonky pod nimi. Ale jediné, čeho dosáhla, byla přezdívka „Pandík“ a zima až v morku kostí. Většinou se říká třikrát a dost. Měla ohromné štěstí, že občas pořekadla platí. Když se totiž potřetí společně vraceli do školy a ona do rytmu chůze drkotala zuby, tak místo rázného pokárání obdržela jeho vyhřátou bundu.

Od tohoto průlomového rána využívala především toho, že mráz umí být vlezlý. Zvykla si na teplo, které poskytovalo jeho šatstvo. A velice ráda si ho od něj půjčovala. Také procházky se proměnily v posezení na rozvrzané lavičce, kolem které pravidelně v sedm dvacet jedna procházel postarší pán s drobným jezevčíkem, kterému přezdíval Bleška. Celé jejich setkání bylo protkáno větší mírou důvěrnosti než na úplném počátku, což dívka samozřejmě brala jako úspěch. Jenom nevěděla, jak pokračovat.

Příležitost se však našla sama, stačilo ji jen chytit za pačesy. Její vysněný muž jí začal vyprávět o době, ve které velice aktivně prováděl gymnastiku. A tehdy poprvé jí předvedl, jak bravurně zvládá chůzi po rukou. Nebylo těžké ho přesvědčit, aby ji zkusil též něco naučit. A jelikož byla úplný začátečník, musel jí hodně pomáhat – rukama. Tak ho přiměla k tomu, aby se jí konečně dotknul. A tyto bezúhonné dotyky jí na pár dní přinesly uspokojení. Pak však opět začalo dorážet srdce a jeho tužby.

Líně sledovala očima drobné ledové krystalky, jak se pomalu snáší z nebe jako dar bohů pro ni a pro ostatní smrtelníky. Užívala si jejich divoký tanec v mírném severozápadním větru. Natáhla před sebe ruku a nechala jednu vločku, aby okusila teplo jejího těla. Pozorovala, jak se drobný zázrak proměnil v obyčejnou vodu.

Tu vločku čekal zde, na pusté zemi, rychlý a nepříjemný konec. Ale když něco krásného skončí, něco ještě krásnějšího se narodí.

Sama netušila, jak k tomu došlo. Ve škole odbilo další prohnilé pololetí a ona se dál v mrazivých časech scházela o půl sedmé v zapomenutém parčíku se šíleným profesorem ze střední. Už to byl jediný člověk, se kterým se scházet mohla, protože všichni ostatní jí dali košem. Ale jelikož její platonický vztah přerostl v něco naprosto nového, nestěžovala si.

Ruku, která dosud visela napřažená ve vzduchu před ní, uchopila ruka cizince, který seděl vedle ní. Pohlédla na něj a dovolila svým rtům, aby jí na tvářích vykreslily drobné jamky okolo úst. „Podívej,“ pronesl svým hlubokým hlasem muž a jemně pokynul hlavou napravo od nich, „přesně na čas.“

Po sněhem zaprášené cestičce se k nim pomalu přibližoval stařec. Chránil si obličej před ledovým větrem. Vedle něho hbitě poskakoval drobný jezevčík.

Před měsícem by byla celá tato scéna jen snem mladé dívky. Ale dnes se sen proměnil v realitu a ona měla to, po čem toužila dlouhé roky. Opětovanou lásku.

Kolečka toho soukolí zapadla na správná místa a věci se daly do pohybu. Profesor se proměnil ve známost a známost přerostla v regulérní vztah. Být malým dítětem, poskakuje kolem lavičky a všem říká: „Děkuju!“. Ale jako slečna, jako partnerka, jen ukázněně seděla a sdílela se svým mužem svá nejskrytější přání. Chtěla celému světu oznámit, čeho dosáhla. Co získala a co již nikdy nepustí. Pravého a nefalšovaného přítele, který ji, jak doufala, bude provázet na její cestě životem, ať bude dobře nebo se budou hroutit světy, bude stát po jejím boku, bude ji chytat do svých sítí, až bude padat, bude jí dávat polibek na dobrou noc, kterým bude říkat: „Miluji Tě.“.

V tu chvíli ji nemohlo zlomit nic. Na alkoholu závislý a v cigaretách utopený otec, ostatní učitelé, kteří na ní řvali kvůli průměru třídy, který díky ní rapidně klesl, nelítostní zloději, kteří vykradli hřbitov, na kterém odpočívalo tělo její matky – ty všechny bývalé překážky, které obtěžovaly její život během nesnesitelného půl roku, náhle zmizely.

Vše jakoby sebrala velká voda a odnesla to neznámo kam.

Zrodil se nový svět, který padl k nohám jí a tomu ochočenému profesorovi, který se stal tím světem. Labyrint vydal klubko záchrany, nepřátelé padli. Byla plná euforie.

A to vše díky jedinému usmrkanému polibku při sněhové vánici mezi stromy jednoho opuštěného parčíku v půl sedmé ráno. Ten dotek rtů mohl být čímkoliv, jen ne chybou. Otevřel jí bránu do nového světa, do nové dimenze.

Minulost byla minulostí. Chopila se pera a jemně jezdila po bílém papíru. Pečlivými pohyby vykreslovala každou kudrlinku. Věnovala této činnosti veškerou svoji pozornost. Nemohla si dovolit udělat chybu.

Psala totiž svoji budoucnost…

Nutkavá rozkoš, které se jí nedostávalo po dlouhé měsíce, se jí začala vracet v plné síle. Zarývala se jí hluboko do morku kostí a nedávala jí možnost úniku. Láska ji oslepila. Vymazala jí z mysli veškeré hrůzostrašné vzpomínky na zlé časy, ze kterých by se bývala mohla poučit. Vytrhla jí veškeré její zbraně a uchopila je do svých spárů.

Ne nadarmo se říká: „Nechval dne před večerem.“

Jeden poklesek, jedno pochybení, jedna mýlka pak stojí člověka život.

Sebe možná znala dokonale, ale bytost, vedle které trávila teprve pár týdnů, neprohlédla natolik, aby si mohla být jistá správností svého chování. Kéž by se v těch chvílích našla alespoň jedna osoba, která by jí ukázala správný směr, navedla ji zpět na pevnou půdu, na které by pak mohla najít pravou jistotu svého kroku.

Ale protože neměla přátele, sejít z cesty bylo to nejlehčí.

Svému muži bezmezně důvěřovala. Neměla důvod mu nevěřit. On byl ten vyvolený, ta bytost, kterou po celý svůj život hledala. A teď, když bylo její hledání u konce, se od něj nemohla ani na minutu odtrhnout. Byl jejím průvodcem, její horou, o kterou se mohla bezstarostně opřít, jejím nejhlubším oceánem, který skýtá tu nejtajemnější skrýš, jejím životem.

A svým úlovkem se chtěla pochlubit celému světu. Chtěla všem dokázat, že našla to, za co bojovala, a bojovat nepřestane.

Jenže její plán byl potopen, zamítnut, zakázán. Její drahá polovička se začala cukat. Bála se vyjít na světlo světa se svým tajemstvím. Ale pravý důvod drobné dívce neprozradila.

Ze dne na den byl profesor temnější. Utekl do kouta a snažil se skrýt před otázkami, kterými dorážela jeho partnerka. Nezachoval se jako muž, utíkal před pravdou. Štítil se jí, stejně jako se štítí myš kočky.

A onehdy začalo ono prokleté pátrání po pravdě. Z hlubin podvědomí se začaly drát pochybnosti. Rozhodly se našeptávat, ucítily svoji příležitost. Chtěly se dostat do středu dění.

Na vlnách skutečnosti se vznášely představy, které nebyly hezké. Týraly mysl, pohřbívaly správné myšlenky. Rozpoutaly bouři, která nebrala konce. Z nebe dopadaly na zem tvrdé kapky lítosti a ztracené vůle. A to byl pouze začátek smutného konce.

Pátrání přineslo své kyselé ovoce.

Profesor, jak se ukázalo, už jednu ženu měl, a s ní dokonce dvě děti.

To byl důvod, proč se tak bál říct světu pravdu. Proč se schovával jako malé děcko před spravedlností. Dívka dlouhé hodiny přemýšlela, jak to celé skončí. Neviděla v začarovaném kruhu žádný únikový východ. Co by se asi stalo, kdyby její falešný muž zjistil, že ona už vše ví? Opustil by ji, zapíral by ji, ublížil by jí?

Palčivé otázky se jí vznášely v hlavě. Otázky, na které nebylo odpovědí.

A pak konečně našla řešení. Rozhodla se ve vztahu ještě nějaký čas pokračovat. Jeho nevědomost by jí v budoucnu mohla hrát do karet. Jednou, až se rozhodne pomstít. Až sebere odvahu a podívá se mu zpříma do očí, aby mu ukázala, že už není slabá, křehká, nesoběstačná. Že je dospělá žena, za kterou už nikdo nerozhoduje. Že provázky, na kterých byla připoutána, přestřihala ostrými nůžkami a nadobro se jich zbavila.

Snad jednou…

Ostražitě se toulali po vyšlapané cestičce mezi stromy. Neměli cíl, jen zamilovaně kráčeli, lehce našlapovali na každou polámanou větvičku. S úctou procházeli mezi velikány, kteří se nad nimi skláněli. S listy si pohrával vítr a byl jediný, kdo čeřil klidnou hladinu tohoto posvátného místa.

Byli daleko od domova, od otravných lidí, kterých by jinde potkávali na každém kroku mnoho. Zapomínali na chyby, které za svého života udělali. Soustředili se jeden na druhého. Jeden v mysli vytvářel bariéru mezi studentkou a ženou, druhý skrýval nenávist. Láska vyprchala, věděla to ona, věděl to on. Ale zároveň byli oba přesvědčeni, že ten druhý je tímto neposkvrněný, a proto dál halili svá tajemství do temného pláště.

Proto dál kráčeli vedle sebe, zasnění ve svých představách o dokonalém světě bez chyb a bez hádek. Nechtěli, aby pouto, které se mezi nimi vytvořilo, skončilo zároveň s posledním slovem, vykřiknutém v improvizované hádce, která by se stala jejich osudnou.

Držet své city bylo neskutečně těžké. Podlamovalo to nohy, drtilo myšlenky, bránilo spánku. Ve vzduchu se vznášela nepříjemná vůně zklamání. Zpěv ptactva rozčaroval jejich smysly ještě víc.

Došli až k pomalému potoku, který si prodíral svoji cestičku skrz lesík a vytvářel tak hluboké koryto. Dívka potok přeskočila a podívala se na druhou stranu říčky. Spatřila muže, který se jí za poslední dny tolik odcizil. A situace, ve které se právě ocitla, přesně dokumentovala, co se sama snažila přehlížet. Stála na opačném břehu potůčku, který nyní představoval hranici mezi jejím a jeho světem. Neměli spolu již nic společného. A tehdy se rozhodla.

V poslední chvíli se otočila, aby nespatřil její třpytivou slzu. Musela to udělat, jinak by její duše nikdy nemohla najít klid. Bude to tak pro všechny lepší.

Obrátila se zpět k cizinci a snažila se jeho tvář zapamatovat přesně tak, jak ji viděla nyní. Lehce rozčarovanou, spokojenou. S černými vlasy, které zajížděly do čela, s pronikavým pohledem, s vykreslenými koutky a s vráskami u očí. Byl to dobrý muž, věděla to, ale nebyl pro ni.

Chtěla se s ním rozloučit už tehdy, když stáli naproti sobě jako trosečníci na zemi. Ale nenašla dostatek odvahy. Musela si svůj čin pečlivě rozmyslet, než mu naposledy řekne své sbohem.

Nechtěla to přiznat, ale stále ho milovala, i přes to nepříjemné tajemství, které se jejich vztahu připletlo do cesty. Obdivovala ho. Byl pro ni jako Bůh, jediný a nedosažitelný. Ale ten druhý přívlastek si uvědomila trochu pozdě.

Ten den usínala klidně. Byla pevně rozhodnutá. V hlavě si promítala jeho dokonalou tvář a myslela jen na něj.

Noc byla temná, tajuplná. Skrývala v sobě mnoho tajemství. A ani jedno nevydala ze svých spárů. Temnota byla spravedlivá, byla dokonalým přítelem, který nikdy neodejde a nikdy nepochybí.

Slova se jí v hlavě pletla. Nedokázala si srovnat myšlenky. Ale nezáleželo jí na tom. Nic nebylo důležitější, než její cíl. Cíl, kterého nedosáhne, pokud si dokonale nepřipraví cestu. Jedno uklouznutí a propadne se do pekel. Její úmysly nebyly zlé. Nikdy nikomu nechtěla ublížit. Až doposud.

Jenže teď bylo vše jinak. Jiné cesty než další smrti nebylo. Kdyby ano, přišla by na ní. Snad.

Čin, který se rozhodla vykonat, vyžadoval nesmírné úsilí a bezchybnou koordinaci mysli. Jednalo se o čin, který už mnoho lidí udělalo, a mnoho ještě udělá. Čin, bez kterého by lidé na zemi museli trpět po celý svůj život a přinášeli by tím starosti svému okolí.

A ona se rozhodla nebýt přítěží. Svému muži přála do života jen to nejlepší. Jak by mu také mohla přát něco jiného, když ho milovala víc, než cokoli jiného na světě. Jenže život je život, včetně smůly, té lepkavé, všudypřítomné potvory. Jakmile se vám jednou zachytí na paty, není šance se jí zbavit. Provází vás na každém kroku a vysmívá se všem vašim chybám. A ten smích pak zvoní v uších celou věčnost, ve dne, ve spánku. Otravuje, nedokážete se ho zbavit, a jediným úkrytem před ním je smrt.

Zcela obyčejná chladnokrevná smrt, která je stejně častá jako smůla, kterou doprovází. Jedna mrcha nahrává do karet té druhé, mají stejný cíl, ale zcela rozličnou náplň práce. Jedna se schovává ve stínech, druhá v srdcích. Jedna bodá, druhá nakusuje. Jedna způsobuje rychlou, mnohdy bezbolestnou útěchu duše, druhá velmi pomalý skon.

Ale výsledek je stejně krutý. Volba mezi nimi je jako sázka do loterie. Vlastně s tím rozdílem, že nemůžete prohrát. Což, když jste si vědomi toho, jaká cena na vás čeká, je trochu ironie osudu.

Plán byl jednoduchý. Naprosto prostý. Bylo potřeba vyřídit jen pár věcí.

Nechtěla, aby se našlo její zohavené tělo. Až za několik desítek let naleznou zbytky její kostry, kterou za tu dobu překryje závoj plynoucího času, nebudou pravděpodobně ani tušit, čí kosti před nimi leží. Proto si vytipovala odlehlé místo hluboko v pustinách, daleko od vtíravých pohledů zvědavých lidí.

Poté sepsala úhledným písmem dlouhý dopis, který zanechala u sebe v pokoji. Až si její otec po několika dnech povšimne její nepřítomnosti, možná ho tam najde.

A pak naposledy překročila práh domu, ve kterém vyrůstala. Naposledy si přehrála ty nejšťastnější chvíle strávené s matkou. Naposledy pohladila kliku od dveří, které byly doposud jejím vězením. Už nikdy se sem nevrátí, věděla to. A za pár chvil to bude vědět i celý svět.

Moc dobře si uvědomovala, že jí nikdo nebude litovat. Jediný, kdo pro ni uroní slzu, bude její vysněný muž. A v té slze se bude zrcadlit veškerý dík, odpuštění a vyhaslá láska, která mezi nimi na okamžik vzplála. Na svůj hřích se studentkou, které se zapalovaly lýtka, nikdy nezapomene. Vždy pro něj bude jeho dívkou vytrženou z černobílého filmu, jeho „Pandětem.“

To byly její poslední myšlenky, když kráčela po louce zarostlé divokou travou směrem k místu jejího posledního odpočinku.

Těšila se jako malé dítě, které se řítí o Vánocích ke stromku a rve obaly od dárků s lačným očekáváním. Přesvědčení, že její konec, bude koncem všeho, bylo hebké, jako bývalo pohlazení od její maminky na dobrou noc. I tehdy pak zavřela oči a ztratila pojem o světě.

Třesoucíma rukama uchopila bílé prášky, které ji jako jediné oddělovaly od vysněného konce. Neměla strach, necítila bolest. Její skon byl pomalý, klidný, tichý.

Před očima jí probleskla tvář muže. Lehce rozčarovaná, spokojená. S černými vlasy, které zajížděly do čela, s pronikavým pohledem, s vykreslenými koutky a s vráskami u očí.

Na rtech se jí objevil spokojený úsměv. Ležela v neposečené trávě s očima pevně zavřenýma. Nad hlavou proplouvaly temné mraky. Spustil se déšť, který ji jemně bičoval do obličeje. Kapky deště se pak v tajemném kouzlu propojily se slzami a vytvořily tak pouto mezi dívkou a přírodou, která jí poskytla svoji náruč v těžkých dobách.

Lože, na která se uložila ke spánku, jí poskytla dokonalý úkryt, za který byla vděčná. Byla hrdá na svoji vůli a na svoje odhodlání, které ji dovedlo ke spasení duše.

Němou krajinou zazněla poslední slova ženy, která skonala pro svého vysněného muže.

Celý článek si můžete stáhnout: