Chtít po člověku, aby sám sebe charakterizoval, je mnohdy troufalost. Téměř vždy Vám totiž bude lhát. Možná nevědomky, možná zcela záměrně, ale bude Vám zatajovat pravdu. A totéž platí i o jeho tvorbě. I já Vám mohu prozradit mnoho věcí, které jsou za a) zcela zbytečné a nebo za b) falešné.
Ale přesto jsou věci, o kterých nedokážu lhát:

A právě tyto dva koníčky mě dovedly až sem. Jako každý správný pisálek mám touhu a chuť pochlubit se svým dílem světu. Snad se Vám mé články budou líbit.

Když se mě před pěti lety zeptali, co budu dělat odpoledne po škole, řekla jsem: „Ještě nevím, asi půjdu ven.“ Když se mě ptali před rokem, odpověděla jsem, že se pravděpodobně budu připravovat na zkoušky a písemky. A když přišli se stejnou otázkou včera, stěží jsem hledala slova k odpovědi. Pro mě (i pro mnoho ostatních) je oddělení povinností od volného času... Číst celý článek

Po staletí tam stály, skryté před lidskými zraky. Nikdo o nich nevěděl. Byly tajemným tajemstvím několika šťastlivců, kteří o ně na svých dlouhých cestách zavadili pohledem. A pak propukl divoký požár, který vymýtil veškerý lesní porost, který jim, až do té doby, poskytoval skrýš. Tehdy ukázaly světu svoji tvář, vytyčily... Číst celý článek

Jediné, co za život poznala, bylo hučení větru a malá zrnka písku. Žila v nemilosrdné krajině, uprostřed pouště, kam se rozumný člověk dobrovolně nevydá. Její vesnice byla drobná, v mapách nezakreslená a po spoustu let nepřivítala cizince. Byla odříznutá od světa širými pláněmi horkého písku. A snad díky poušti... Číst celý článek

Čtyři stěny. Nic víc, nic míň. Jen ty čtyři stěny. Tyčily se nad ním, tiše ho pozorovaly. Čas plynul. To ohlušující ticho mu drásalo nervy. Nevěděl, co si počít. Nevěděl, kde je. Nevěděl, jak se tam dostal. Nevěděl vůbec nic. Zapomněl, jak mluvit, jeho hrdlo po dlouhé dny... Číst celý článek

Jeho malé tělíčko se v divokém větru zmítalo sem a tam. Tenoulinká křídla kmitala nahoru a dolů ve snaze udržet jej ve vzduchu. Poletoval si krajinou a snažil se najít bezpečný úkryt, odkud by mohl bez zábran pozorovat deštivou spoušť všude kolem. Svými drobnými očky pátral po větvích uplakaného stromu,... Číst celý článek

Nedávno jsem otevřel ledničku a hledal něco na zub. Ovanul mě studený vzduch a zápach zkaženého ovoce. Od té doby, co je má žena po smrti, je lednice plná nepotřebných věcí nebo zeje prázdnotou. A ani tentokráte tomu nebylo jinak. Kromě čtrnácti dní staré broskve tam nic nebylo. Po tváři se mihl výraz utrpení,... Číst celý článek

Ten rudý kotouč mě vyzýval na souboj. Byl jsem to buď já, nebo on. Vítězem se mohl stát jen jeden. Chlad v mé duši mě poháněl kupředu, nebylo cesty zpět. Měl jsem strach, ovšem, že měl. Kdo by neměl? Bál jsem se a stále se bojím, když se mi v hlavě mihnou vzpomínky. Ta líná... Číst celý článek

Téměř neslyšně se procházela parkem. Posvátné ticho toho pochmurného rána tu a tam přerušilo jemné zašustění listů, které nyní pokrývaly zem, kam jen oko dohlédlo. Pestrobarevný koberec, který tvořily, se rozprostíral všude kolem ní a neustále se na něj snášely další a další střípky letošního podzimu. Zhluboka se nadechla, vzduchem... Číst celý článek

„Sny – ony poblouzněné výplody fantazie. Nikdo nikdy nemůže předvídat, jaké budou, co odhalí, zda potěší nebo přinesou smutek. Sny – nezkrotné představy, souboje myšlenek odehrávajících se v našich myslích. Dny v temných nocích, které končí s kohoutím zakokrháním. Sny – mnohdy nesmyslné vidiny, skládanky, které nelze... Číst celý článek

Člověk, děsivá a sebestředná bytost. Po zemi jich chodí několik miliard. Spěchají za svými cíli, bez rozmyslu a bez ohlížení se nazpět. Jsou to zrůdy. Za vidinou získání výhody pro sebe šlapou po snech druhých. Duše jim sžírá nenávist, co nemají oni, nemohou mít ani druzí. Přetvařují se a chovají si jedovatý... Číst celý článek

Byl mladý, nezkušený. Svět se na něm ještě nestihl podepsat. Měl drobnou roli malého mláděte mezi zkušenými velikány. Nedávno si prorazil cestu ke světlu a postavil se na své vratké nohy. Naučil se odolávat silným jarním vichrům i nezkrotným bouřkám. Pochopil, proč je mírný vánek blahodárný a proč se v jeho rytmu může... Číst celý článek

V naší zemi mají vesnice mnohem delší tradici. Zatímco rozvoj měst byl do poloviny devatenáctého století v hlubokém spánku, vesnice hýří životem již po dlouhá staletí. A přestože města zdánlivě představují místa plná výhod, v poslední době se spíše stává, že se lidé postupně navracejí ke svým kořenům – na vesnici. Vždyť... Číst celý článek

Žít život bez světla a bez cíle, za který by se dalo bojovat, je kruté. Proto je důležité potkat po cestě Bytost, která mezi bezcitnými lidskými zrůdami vytváří svůj vlastní svět. Nezapadá mezi ně, je někým naprosto Jedinečným, je onou Jiskrou naděje, která z posledních sil vyzývá k tomu, aby ji někdo popadl za pačesy... Číst celý článek

Slyším to děsivé ticho. Jak na mě stále útočí, drásá mi nervy, nechává je poházené jako cáry papíru po pokoji. Stejně jako vichr trhá z větví stromů listy suché jako troud, to ticho, ach, to ticho mi krade i poslední kusy duše, co mi ještě zbyly. Za okny se vše opět mění. Třpyt slunce na nebi... Číst celý článek

I já, chladnokrevný prozaik, se jednou za čas upnu k volným myšlenkám, které si nechávám proplouvat přehlcenou myslí, a pak vznikají nesmyslné rýmy, kterými se odpoutávám od každodenního života. Vím, že se v mých básních snadno ztrácí a těžce se v nich hledá myšlenka, ale věřte, že tam doopravdy... Číst celý článek

Sny jsou zrádné. Proplétají lidskou mysl a jsou s ní svázané již od narození. Slibují lepší zítřky, vedou nás slepými uličkami kupředu. Tvoří tisíce střípků skládanky, kterou nelze poskládat. Jsou přísadou naší každodenní poutě. Vytvářejí v myšlenkách zmatek, přehlcují paměť a bortí naši představivost. Mohou být... Číst celý článek

Hledím z okna přes potrhanou záclonu a mračím se na svět venku. Před hodinou ještě na úzkou silnici dopadaly sluneční paprsky. Teď je tam jen samá šeď. Začalo pršet. Po zašlých střešních taškách sousedů stéká voda, s výsměchem se vyhýbá okapům a teče přesně tam, kam nemá. Na obloze by měly být... Číst celý článek

Minuta stíhá minutu, čas plyne a nic o nedokáže zastavit. Do stínů mysli se derou vzpomínky na krásné, překrásné časy, jež bohužel minuly. Slova se sama skládají do podivuhodných vět ve snaze si co nejvíce připomenout to, co již dávno není. V takových okamžicích se derou třpytivé slzy do očí, aby demonstrovaly, jak... Číst celý článek

Mám mysl starce a duši dítěte. Se životem se vyrovnávám jen stěží. Každým dnem musím odolávat svému okolí, musím se čelem stavit k problémům. Měla bych si užívat dětských let, ale jak? Pro člověka, jako jsem já, v tomhle světě není místo. Pohybuji se mezi lidskými bestiemi, kterým... Číst celý článek