Když se mě před pěti lety zeptali, co budu dělat odpoledne po škole, řekla jsem: „Ještě nevím, asi půjdu ven.“ Když se mě ptali před rokem, odpověděla jsem, že se pravděpodobně budu připravovat na zkoušky a písemky. A když přišli se stejnou otázkou včera, stěží jsem hledala slova k odpovědi.

Pro mě (i pro mnoho ostatních) je oddělení povinností od volného času pouze hloupým a naprosto zbytečným přáním, které se potuluje myslí druhých. Jinými slovy, během dne nenalézám vytyčenou hranici mezi těmito světy, které mi už splývají. Před pár lety (přestože se to zdá jako věčnost) jsem mohla bez starostí vyrazit na ulici a bloudit mezi domy do pozdních hodin. Dnes by tento čin byl zbabělým útěkem od neodkladných úkolů, které mě provázejí na každém kroku.

Sama lituji všech promarněných chvil, ve kterých jsem mohla hodit nohy na stůl a pozorovat nekonečný rozruch kolem sebe, ale neudělala jsem to. Protože každá minuta, každý okamžik nezasvěcený naprostému lenošení by dnes byl ztrátou času. Drahocenného a penězi nedocenitelného času, kterého se mi bohužel nedostává. A ve zpětném zrcátku se modlím, aby výhružky profesorů, přátel i členů rodiny týkající se té ‚hromady práce‘, která na mě trpělivě čeká, byly pouze plané.

Mé dětství odplulo a je nenávratně ztraceno. Můj život odkrývá svá hrozná tajemství a staví přede mě šílené situace. Upřímně, někdy si myslím, že ten ‚chlápek tam nahoře‘ si ze mě dělá dobrý den.

A nyní se obracím k Tobě, drahý čtenáři. Sáhni si do svědomí a odpověz po pravdě, kolik svého času jsi promarnil? A kolik ho ještě asi tak promarníš? Uvědomujeme si vůbec, jak je důležitý?! Netroufám si odpovědět.

Na jedné straně stojí ta část populace, která díky svému daru hlouposti je nad věcí, a na druhé straně se pak objevují Ti z nás, kteří mají smůlu a svůj čas si pečlivě měří. Ti pak jako praví zoufalci sedí za okny a dumají nad příčinami, které umožnily těm pod okny užívat si bezstarostně života, zatímco oni trpí v úvahách.

Zdrceně pak jen malicherným pokýváním hlavy odpovídám na útočné otázky typu: „Jak to, že nemáš čas?! A proč to ještě není hotové?!“ Rve mi srdce, když musím od ‚dospěláků‘ poslouchat, jak si jim dnešní mládež neustále chodí stěžovat na nedostatek času. Jak jim vysvětlíte, že nejste jako ostatní, že vy nevysedáváte u počítače celé hodiny, že dřete a snažíte se odvést tu nejlepší práci, zatímco ostatní vám sypou popel na hlavu? Že máte po krk jejich utvrzených představ o dnešním světě…? Nijak. Dál budete v jejich očích za břídily a flákače. To je ten dnešní svět, o kterém všichni tak pesimisticky básní. Seznamte se…

A přesto onomu vysněnému volnému času patří jedna z předních příček na žebříčku nejkrásnějších chvil. Zaslouženě. Kdykoliv se totiž naskytne příležitost ho efektivně využít, do myslí a vzpomínek se zarývají překrásné události ve společnosti našich nejbližších, pro které naše nebezpečně krátké hodiny obětujeme rádi.

Nyní snad už jen malá prosba, která však neztrácí na významu. Prosím, střežte svůj čas jako oko v hlavě, nepromrhejte ho zbytečně a darujte ho lidem, které milujete. Za několik let se totiž můžete ohlédnout zpět a vidět jen to dobré…

Celý článek si můžete stáhnout:

Ach, ta nuda.pdf

(nahoru)