Lidská povrchnost

Člověk, děsivá a sebestředná bytost. Po zemi jich chodí několik miliard. Spěchají za svými cíli, bez rozmyslu a bez ohlížení se nazpět. Jsou to zrůdy. Za vidinou získání výhody pro sebe šlapou po snech druhých. Duše jim sžírá nenávist, co nemají oni, nemohou mít ani druzí. Přetvařují se a chovají si jedovatý škleb na tváři. Číhají na oslabenou kořist. Pak vycení své špičaté tesáky a začnou trhat. A nepřestanou, dokud svou oběť nerozsápají na nepatrné kousky. A nejčastěji tak činí za jejími zády.

Proč se postavit někomu čelem, když mu mohu podrážet nohy, aniž bych mu byl nablízku? Kdepak, budu tiše vyčkávat, až klopýtne na své vydlážděné cestě, až bude nejistý. A teprve pak zaútočím. V bílých rukavičkách odvedu špinavou práci, vybiji si svůj vztek na onom bezmocném uzlíčku vyplněných ideálů, protože nemohu dopustit, aby byl někdo šťastný, když nejsem já. To je přeci spravedlivé, tak to na světě chodí, tak to zkrátka funguje. Nelíbí se Ti to? Smůla, stal ses obětí svého údajného přítele, jež Ti se smělým, ale falešným, úsměvem na rtech bodnul kudlu do zad. A dál se bude zvát Tvým přítelem, jelikož on se Ti nepřizná, neudělal nic špatného. Jednal v němé agónii oné spravedlnosti, která je již po dlouhá staletí hluboko zakotvená mezi námi. A my ji hýčkáme, chováme v srdcích a krmíme vlastní záští. A až někdo opět zaseje semínko naděje, přiběhneme, abychom jej udusili v hlíně.

Proč se chováme tak, jak se chováme? Proč neumíme přát druhým štěstí? Nevím, možná protože jsme se narodili do zkaženého světa. Možná takoví jsme. A pokud nejsme, jsme zavrženi svým okolím, které nám nedává šanci žít mimo jejich pravidla.

Ta drobná menšina, která to dočetla až sem, právě kroutí hlavou a říká si, že jich se to netýká, oni mezi ty bestie rozhodně nepatří. Doufám, že to je pravda. A pak jsou tu tací, kterým příběh přijde jako výmysl mé ubohé fantazie, nazvou mě bláznem a půjdou mě opět pomlouvat někam, kde to mé uši neuslyší. Jděte, mně neublížíte...

Celý článek si můžete stáhnout: