Sny jsou zrádné. Proplétají lidskou mysl a jsou s ní svázané již od narození. Slibují lepší zítřky, vedou nás slepými uličkami kupředu. Tvoří tisíce střípků skládanky, kterou nelze poskládat. Jsou přísadou naší každodenní poutě. Vytvářejí v myšlenkách zmatek, přehlcují paměť a bortí naši představivost. Mohou být vzácné, a o to více pak nebezpečné. Jsou to jen poblouzněné výplody fantazie. Nikdo nikdy nemůže předvídat, jaké budou, co odhalí, zda potěší, nebo přinesou smutek. Jsou to naše nezkrotné představy, souboje myšlenek odehrávající se ve vidinách, dny v temných nocích, které končí s kohoutím zakokrháním - tisíce možných cest v jedné hlavě.

Přesto jsou důležitou součástí nás. Nebýt jich, život ztrácí své cizokrajné koření. Koření, které je tak drahé, tak vzácné. Koření, které je vypláceno životodárnou tekutinou…

Chtěla jsem krotit své myšlenky, přála jsem si na chvíli vypnout, zmizet z toho prokletého místa a vymazat svoji minulost. Jenže jsem v hloubi duše věděla, že mé lži jsou bohužel pravdivé. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všechno pohltil klid, jenž se mi zarýval hluboko pod kůži. Krajinou se neslo pronikavé zoufalství zahalené do tichého nářku. Bída se na mě snášela z nebes.

Obloha se skrývala za neproniknutelnými mraky. Bledá oblaka se po ní proháněla jako po dlážděném korytu, po dálnici. Mračna se protrhla. K zemi se začaly snášet salvy křišťálových slz, zuřivě dopadaly a vrásnily její nádhernou tvář.

Kolena se mi třásla zimou, vichřice mi cuchala vlasy. Divoce kroužila kolem mne a opírala se o statné duby, jež držely stráž za mými zády. Poryvy větru je donutily padnout na kolena a klanět se Matce přírodě. Déšť mě bičoval a zároveň konejšil. Trestal mne, a přesto mi ponechával křehkou naději.

Do týla mi bušily záblesky modrého světla. V uších mi zněla siréna. A ruce mi svíraly ocelové okovy. Doléhala ke mně cizí slova: „Rozlučte se.“

Měla jsem pevně semknutá víčka, bála jsem se je otevřít. Cítila jsem na sobě prach a špínu, jež ulpívala v každičkém záhybu mého oděvu. Po obličeji mi stékala kapka. Prorážela si cestu skrz tím odporným bahnem. Smývala ze mne alespoň část mého prohřešku.

Vzpomínala jsem na neústupný pohled očí. Vzpomínala jsem na toho, komu patřily. Hleděla jsem do nich, drze mě vyzývaly, a naposledy jsem dovolila svému rozumu, aby mě zradil. Potopila jsem se do temného oceánu minulosti. Nejprve jsem se ocitla ve víru chladnokrevně divoké vášně, oči mě lákaly ke hříchu a sváděly k provinění. Po chvíli se z nich láska začala vytrácet a na povrch se vydrápal strach. Vkradl se mi do podvědomí a začal mi našeptávat klamy. Vedl mě po křivé stezce, do žil mi vmíchával jed. Otrávil mě sladkým odérem nenaplněného snu o princi na bílém koni.

A pak mě ty oči zradily. Karmínové plameny ladně olizovaly moji líc, harmonickými pohyby mi kradly duši. Tepala v nich nenávist, která byla krocena po dlouhé roky, desetiletí a která nyní pocítila volnost.

Dlaně jsem měla rudé, stékaly po nich tenoulinké potůčky krve. Jak snadné je někomu vzít život. Jak snadné je rozhodovat za druhé. Ach, jak sladká je pomsta…

Na mých popraskaných rtech tkvěl úsměv. Konečně jsem se zbavila své kletby. Přes ohlušující řev nezkrotného živlu jsem slyšela drobné krůčky. Odhodlala jsem se pohlédnout před sebe. Stál tam mladý hoch, smutně se na mě díval. Přes jeho vzlyky mu téměř nebylo rozumět:

„Maminko, kde je táta?“

„Pryč, můj andílku. Už navždy pryč…“ Odpověděla jsem. A jeho pomíjivé pousmání, které po mých slovech následovalo, mám vryté v paměti dodnes.

I já jsem totiž kdysi bláznivě snila. Vytvořila jsem si v hlavě překrásnou iluzi muže, kterou jsem si zamilovala. Dokonce jsem s ní jednadvacet let žila pod jednou střechou v jednom opuštěném domě.

A procitnutí mě prý stálo svobodu. Na dalších jednadvacet let jsem byla zamknutá v plesnivé kobce za železnými vraty. Ale teprve tehdy se mi vyplnil sen, darovat život, který jsem byla nucena vzít…

Celý článek si můžete stáhnout:

Rudé vykoupení.pdf

(nahoru)