Podzim života

Slyším to děsivé ticho. Jak na mě stále útočí, drásá mi nervy, nechává je poházené jako cáry papíru po pokoji. Stejně jako vichr trhá z větví stromů listy suché jako troud, to ticho, ach, to ticho mi krade i poslední kusy duše, co mi ještě zbyly.

Za okny se vše opět mění. Třpyt slunce na nebi se již dávno zahalil flórem. Ani paprsek neunikne té všudypřítomné zhoubě. Znám tu krajinu dobře. I já jsem se stal její obětí. Všichni jsme jí propadli, všichni jsme se nechali zlákat pyšnou krásou budoucnosti, kterou slibovala. Ale dnes je všechno jiné. Ona pustina venku je na nic, jak věc, jež patří mezi smetí. Je plná špíny, je šeredná, je jen pro smích houfu dětí.

Už ani ty děti si venku nehrají. Kdo by si také hrál v takové žumpě?!

Plaňky plotu před domem se chlubí zašlou barvou. Jsou mým odkazem lhostejnosti. A před ním se na zemi svíjí jako nestoudnice prašná čára nakreslená roky chůze odnikud nikam. Pamatuji si každý svůj krok, který jsem na ní ztratil, jak jsem udusal kousky vegetace, která se z posledních sil drápala po blahodárném svitu. A tam, na konci té klikatice, stojí můj dům. Zabloudíš-li sem, v úžasu budeš stát pod rouškou mraku a čekat. Spatříš prázdnou nádobu uplácanou z hlíny a v ní krčícího se muže čekajícího na smrt - bytost z masa a kostí, jež se dávno stala pouhou schránkou pro umírající duši. A kvílení dveří Tě pozve dál, do útrob ponuré kobky, kde Tě přivítá bezhlesný zpěv utržené zvonkohry.

Jen se rozhlédni po mém paláci: vlhké stěny prorostlé plísní, ztrouchnivělá podlaha a ze stropu na Tebe číhá potemnělý lustr, který se jen zázrakem ještě neroztříštil při pádu. Při hlubokém nádechu Tě ochromí pach stoky a mráz, který se Ti zavrtá hluboko pod bledou kůži.

Chci spát, spíš spát nežli žít. A v klamném spánku vzpomínat na chyby, kterými je můj život protkán. Tušil jsem, že stáří nebude lehké, že na některé věci nebudu stačit, že vstávání z postele bude s každým ránem těžší, ale vždy jsem snil o zaslouženém odpočinku po desetiletích tvrdé práce. Doufal jsem, že na to nebudu sám. Zatím tu však mé prsty plné nepokoje bloudí po stole a ten monotónní zvuk mě týrá jako tisíce drobných jehel, které se jedna za druhou zabodávají pod nehty.

Ale i já se jednoho dne dočkám. Smrt si pro mne přijde a já budu své roky spát pod kryptou z mramoru ve své věčné věznici. Snad se pak najde alespoň pár vřelých slz, které na chvíli zacloní Tvé lesklé zornice a zpečetí tím můj osud.

Celý článek si můžete stáhnout: