Renesanční literatura je literatura, která vznikla v epoše renesance, trvající od 14. do 16. století, a byla součástí tehdy dominantního renesančního uměleckého slohu. Často se užívá také pojmu humanistická literatura. Ten je s pojmem renesanční literatura v běžném užívání téměř synonymní, byť se místo odkazu k epoše a slohu hlásí k humanismu jako dobovému intelektuálnímu hnutí, a je proto o něco užší.
Renesance (a její výraz ve slovesné kultuře zvaný humanismus) je historickou epochou evropské mentality. Časově následuje po období středověku a zahajuje novověk (jenž končí tzv. dlouhým 19. stoletím), příp. dobu předmoderní (od renesance po modernu, tedy zhruba do první světové války). V praxi se v mnoha ohledech se středověkem prolíná a koexistuje s ním v témže čase. Řada renesančních myšlenek (např. důraz na tvořivou schopnost člověka) je rozvinutým podnětem pozdního středověku.
Barokní literatura nebo také literatura doby baroka je literatura, která byla napsána v období baroka, tedy v 17. století, popřípadě ještě v první třetině 18. století. Její časové vymezení se může lišit podle zemí a podle badatele. Václav Černý dával počátek barokní éry do souvislosti s dobovými náboženskými válkami v jednotlivých oblastech (třicetiletá válka, anglická občanská válka, hugenotské války) a navazujícím pocitem zmaru a nicotnosti člověka a světa.
Jako česká barokní literatura (též pobělohorská literatura) se označuje písemnictví českých autorů z doby pobělohorské, mezi bitvou na Bílé hoře (1620) a druhou třetinou 18. století, kdy v českých zemích skončilo baroko a začalo osvícenství.
Literatura českého národního obrození je součástí procesů probíhajících od 2. poloviny 18. století (aktivně pak v 1. pol. 19. stol.), při němž se z etnických skupin v různých státech Evropy staly postupně národy. Svoji národní identitu si začali uvědomovat i Češi, kteří v době, kdy docházelo k pozitivním ale i negativním změnám, začali proces formování novodobého českého národa a jeho emancipace v rámci rakouské monarchie.
Klasicismus je v literární historii pojem označující především francouzskou literaturu 17. století, anglickou literaturu konce 17. a začátku 18. století a německou literaturu konce 18. století, může však být analogicky užíván i pro jiné země a literatury.
V 18. století se na západě Evropy, zejména v Anglii a ve Francii, začala vytvářet nová politická a společenská ideologie vyhovující potřebám měšťanstva a označovaná jako osvícenství – nový způsob myšlení. S postupem techniky a průmyslu se rozvíjely i přírodní vědy, proto se osvícenských názorů domáhají svobody vědeckého bádání. Tím podrývají nejen autoritu náboženství, ale i feudalismu. Příznačný pro osvícenství je kult rozumu (racionalismus), v jehož jménu hlásali osvícenci práva „přirozeného člověka“. Víra v rozum naplňuje vírou v neustálý pokrok, proto jsou osvícenci optimisté.
Romantismus je široké umělecké hnutí především první poloviny 19. století, které vzniklo jako umělecký protiklad klasicismu a jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce. Své jméno dostalo od románu, tehdy moderního slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládala nad rozumovostí.
Realismus je umělecký směr, který střídá v Evropě romantismus ve druhé polovině 19. století, oproti němu upřednostňuje rozumovou a racionální stránku. Za předstupeň realismu je považována renesance, dále se vyvíjel do kritického realismu. Realismus byl odpovědí na tehdejší umění, které popisovalo život hlavně bohatých a spokojených lidí, nebo fiktivních či historických osob. Realismus se odvíjí od rozvoje přírodních a technických věd a filosofie. Literatura je v něm chápana jako analýza společnosti.
Vlastnosti souboru:
Počet stran: 24
Velikost: 616 kB
Rok vypracování: 2017
Obsah souboru:
Realistická literatura obecně
Společensko-historické pozadí
Naturalismus
Realismus ve Francii
Honoré de Balzac (Lidská komedie - Otec Goriot, Ztracené iluze, Lesk a bída kurtizán, Evženie Grandetová)
Gustav Flaubert (Paní Bovaryová, Salambo, Citová výchova, Bouvard a Pécuchet)
Emile Zola (Experimentální román, Les Rougon-Macquart - Břicho Paříže, Zabiják, Nana...)
Guy de Maupassant (Kulička, Miláček)
Realismus v Anglii
Charles Dickens (Oliver Twist, David Copperfield, Malá Doritka, Kronika Pickwickova rodu)
William Makepeace Thackeray (Jarmark marnosti, Kniha snobů)
Na začátku padesátých let 19. století nastává pro českou literaturu příležitost, jak znovu zaujmout významné postavení v kulturním životě. Tato příležitost souvisí s koncem bachovského absolutismu, říjnový diplom z roku 1860 vedla k novému uspořádání státu a Únorová ústava z roku 1861 umožňuje znovuobnovení kulturního i politického života. Došlo k založení mnoha kulturních a společenských spolků, např. spolek Sokol, Hlahol, Umělecká beseda, otevření Prozatímního divadla, apod.